Jestli je na emoce něco bohaté, pak je to cesta IVF. Prožívání této cesty je emočně nabité, křehké a jen zázrakem by se neodrazilo na naší psychice. Co všechno se děje, když nemáme to, co ostatní mají přirozeně? Jak odrážet výroky ostatních, aby nás neranily? To všechno zazní v dnešní zpovědí šestatřicetileté novinářky Jany, která nám napsala svůj krásný, byť místy bolestný, příběh.
Když začnu přemýšlet o tom, jak se mám s vámi podělit o svůj osobní příběh, srdce mi trošku zrychluje. Vracet se tam… do míst, kdy jsme nevěděli, co s námi je, cítili se divně, odstrčeně a zoufale, prostě není jednoduché. Moje jméno je Jana a chci s vámi sdílet, jak neplodnost ovlivnila mou psychiku a to, jak jsem díky IVF našla novou sílu a odvahu.
Začátek cesty = vědomí vlastní ,,porouchanosti”
To, kdy budeme mít rodinu, jsme nikdy moc neřešili – neměli jsme to naplánované v diářích, podtržené zvýrazňovačem. (To jsem ještě netušila, jak jednou tohle všechno na papír psát budu). Nenásledovali jsme klasickou cestu: postavit dům, svatba, pořídit dítě, zasadit strom. Přiznám se, že jsem si ani nikdy nevedla menstruační kalendář a ovulaci jsem si mapovala až ve chvíli, kdy jsem vysazovala antikoncepci (ze zdravotních důvodů) a chtěla mít tak nějak větší přehled, co se ve mně děje. Když jsme měli docestováno a zjistili, že kromě nás dvou, psa a kočky jsme připraveni i na dalšího člena rodiny, nepočítala jsem s tím, že to bude hned. Taky jsem ale nepočítala s tím, že to bude nakonec trvat skoro 4 roky, včetně jednoho potratu, a že to malém skončí rozvodem a hodinami plných představ, jaké to bude, až nebudeme spolu. A že za to můžu já. Já, ta porouchaná. Háček byl totiž na mojí straně.
Důležitost uvědomění, že hodnota člověka není odrazem počtu čárek na testu
První rána, se kterou jsem se měla srovnat, teda byla ta, že jsem nějakým způsobem vadná, nedokonalá, porouchaná. Tohle dost sejme sebevědomí ženy a myslím, že by bylo těžké ustát to i pro někoho, kdo je daleko méně citlivější než já. Můžete sedět hodiny nad knížkami, kde vás autoři přesvědčují, že to tak není, ale pro skutečné integrování faktu, že nejsem vadná, ale nemocná (a to je setsakramentský rozdíl), a že to přece neodráží, jaký jsem člověk… to chtělo nakonec daleko větší množství času. A terapeutickou pomoc. Tohle nevyřešíte během jednoho víkendu s kamarádkou a lahví vína (kterou byste si v tu chvíli samozřejmě vyčítali, protože alkohol se ,,snažilkám” přece nedoporučuje…). Ale dobrý, já jela v emočním maglajzu, po boku jsem měla ale partnera, který byl víc racionální.
Spolu, ale každý sám
,,Bereš to tak s lehkostí, protože to není na tvé straně, kdybys to byl ty, taky by tě to sejmulo.” Věta, kterou jsem řekla určitě víckrát. Jenže dítě, to je projekt pro dva. To, že se nehraje na to, kdo má a kdo nemá, mi došlo až později. Na začátku pro mě existovala jen černá nebo bílá. Nic mezi. Cítila jsem, jak se vzdalujeme, jak jsem v tom sama, protože jsem strašně lpěla na té představě své vlastní chyby. Stáhla jsem se do vlastní bolesti a bylo čím dál těžší se o tom bavit, protože jsem si jela svou. No a co si budeme, ten mužský pohled na věc, ten čistě racionální, mě občas vytočil, protože já nechtěla slyšet možný řešení, já chtěla cítit, že mě bude mít rád, i když nám nejsem schopná dát to, co si tolik přejeme.
Naděje a zklamání
Asi nikoho nepřekvapí, že náš první IVF cyklus byl smíšeným koktejlem naděje a strachu. Očekávání rostlo s každým dnem, kdy jsme čekali na výsledky. A pak přišel ten den – den, kdy jsme se dozvěděli, že první cyklus neuspěl. Byla to rána, která nás srazila na kolena. Všechna ta naděje a očekávání byly najednou pryč. Oba jsme hodně netrpěliví, jsme zvyklí makat, dosahovat cílů, jsme rození ,,manažeři” a teď tu bylo něco shůry, na co nemáme vůbec páku. Au. Tohle přijmout, to je něco, na co musíte být tým, spolu, mít oporu, mluvit. V té době jsme začali chodit do párové terapie. Doma jsme totiž už nebyli schopni nic říct, potřebovali jsme někoho, kdo v tom pojede s náma, kdo nás naučí, jak se znovu na sebe napojit. Protože to asi zná každý: jakmile nemůžete otěhotnět, intimita je všemi těmi plány a ovulačními testy narušena. Občas mi to přišlo v posteli… no jako v laboratoři, a to není přece to milostné rodeo, na který je člověk z počátku vztahu zvyklý. Takže nová práce, nová výzva, obnovit intimitu, nevzdalovat se. Přestat vidět jako jedinou možnost to, že se rozvedeme a půjdeme si každý ,,po svým”.
Komunikační i sexuální pauza
Na krátkou dobu jsem se odstěhovala do malého bytu, kde jsem měla čas na to přehodnotit svůj vztah k vlastnímu tělu, hodně jsem odpočívala a měla prostor na čtení a psaní (jsem novinářka a práce je to, co mě v tu chvíli zachraňovalo z bludných myšlenkových kruhů). S manželem jsme se vídali a bylo to strašně zvláštní, protože jsme chodili na rande, on přespal sem tam u mě, já u něho, ale najednou byl pryč ten tlak, takže to chvilkový odloučení… no nebylo něco, co bych doporučila všem, ale mně pomohlo k nějakému ukotvení a uvědomění, jak moc mi na našem vztahu záleží.
Nová šance
Jak asi tušíte. Nevzdali jsme to a rozhodli jsme se dát IVF ještě jednu šanci. Byla tam nějaká snaha navštěvovat i nějaké alternativní léčitele a zkusit jiné metody, ale stejně jsme nakonec zamířili na kliniku, kde jsme byli jako první. Tentokrát jsme ale byli vůči sobě opatrnější, v té komunikaci, i v očekávání, říkali jsme věci jinak a s lepší volbou slov a citlivostí. Nebyla to už přestřelka dvou ukřivděných lidí, ale páru, který se umí podpořit a který si váží druhého pro to, jaký je, ne proto, kolik má zralých vajíček.
Zázrak a nový pohled na život
A pak přišel zázrak. Druhý IVF cyklus byl úspěšný a stali jsme se rodiči. Nikomu jsme dlouhou dobu nic neříkali, ono ten proces sám o sobě byl dost náročný a má extrovertní stránka měla tendence obracet se dovnitř, vytvořit si bezpečnou ulitu, kde mi nikdo neublíží a nikdo se nebude na nic ptát, ale vnitřně určitě cítím, že nyní, po porodu a prvním roce s dítětem, jsem silnější, odvážnější… i když samozřejmě stále zranitelná. A jestli mě neplodnost něco naučila? Tak především trpělivosti, soucitu vůči mně samé i jiným ženám, které to tak mají, komunikaci s partnerem, vnímání mých vlastních potřeb, práci s tím, jak se cítím a taky… asi daleko víc než dřív vnímám to, jak jsou všechny ženy a matky silné. A já patřím mezi ně.
Osvobození a podpora
Všechny ty pocity, které jsem zažila, občas vedly k tomu, že jsem sama sebe podrývala, nevážila si sama sebe a vnímala, jak moc mi téma neplodnosti zasáhlo do sebehodnoty a ženství. A právě proto jsem se rozhodla svůj příběh sdílet. Chci, aby ostatní páry (a ženy) v podobné situaci věděly, že nejsou sami. Že se nemají opouštět. Neplodnost může zasáhnout hluboko do našeho nitra, ale může nám také ukázat nové směry a novou, byť hodně těžkou cestu. A taky: je důležité hledat podporu – v partnerovi, rodině, přátelích a odbornících.
Dnešním dnem chci poslat zprávu všem, kteří jsou tam, kde jsem kdysi byla já: neztrácejte naději. Vaše cesta může být těžká, ale může vás také posílit, ukázat jinou dimenzi vztahu, která nevede přes duhy, jednorožce a matrace z růží. IVF bylo pro mě klíčem k novému začátku a věřím, že může být i pro vás. Buďte silní, buďte trpěliví a hledejte světlo i ve chvílích, kdy v temnu nevidíte sami sebe, natož tak naději na to, že vás bude víc.
S láskou,
Jana
Tento článek vznikl jako osobní zpověď novinářky Jany, která byla klientkou naší kliniky. Článek zveřejňujeme s jejím svolením a zároveň připomínáme, že v léčbě na naší klinice stavíme duševní zdraví na stejnou příčku jako to fyzické, proto klientům psychoterapeutickou pomoc zajišťujeme my, ve spolupráci s online terapeuty z Hedepy.
