Kristýna a Tibor splňovali všechny podmínky pro přirozené početí – mladí sportovci pod třicet, kteří milují zdravý životní styl, mají se rádi a moc si přejí rodinu. Když se ale po roce a půl snažení stále nic nedělo, přemluvila Kristýna manžela, aby navštívili centrum asistované reprodukce. Jaké to pro oba z nich bylo? A dočkali se happyendu?
Můžete nám vyprávět o svém rozhodnutí podstoupit IVF? Jak dlouho vám trvalo, než slovíčko IVF padlo?
Kristýna: Od cca poloviny roku 2017 do začátku roku 2019 se nám nedařilo početí přirozeně, tak jsem začala přemlouvat manžela to nějak řešit. Po nějaké době se mi podařilo manžela přesvědčit, abychom šli na specializovanou kliniku a v srpnu 2019 po výsledcích testů bylo téměř jasné, že to jinak nepůjde.
Jak jste se cítili, když jste si uvědomili, že je to možná vaše jediná cesta k tomu stát se rodiči?
Kristýna: Musím říct, že prvotně asi šok, zvláštní ale je, že zároveň si vzpomínám na tu radost… protože najednou existovalo nějaké řešení pro to, abychom měli děti. Už jsem nemusela trávit hodiny scénáři, co se to děje a kde je háček, měli jsme to černé na bílém.
Tibor: Na jednu stranu šok, na druhou stranu úleva, protože jsme konečně věděli, co a jak.
Co bylo během IVF nejvíc psychicky náročné? Existovaly momenty, kdy jste měli pochybnosti nebo obavy ohledně pokračování?
Kristýna: Nejnáročnější vnímám asi to, že pod vlivem hormonů jsem věděla, že se moje nálady mění víc než počasí, ale nedokázala jsem s tím nic dělat a ještě jsem si to uvědomovala (smích). To muselo být náročné i pro manžela. Ale jinak jsem byla až překvapivě v pohodě. U druhého těhotenství byly komplikace, které ale nesouvisely s IVF. To bylo velmi náročné, protože jsme nevěděli, jestli je miminko v pořádku.
Tibor: Díky přístupu kliniky byly naše prvotní obavy rozehnány, takže u prvního syna to nebylo psychicky náročné. Teď při druhém těhotenství byly nějaké komplikace a to bylo stresující.
Jak jste našli podporu a co vám pomohlo nejvíce vypořádat se se všemi těmi emocemi?
Kristýna: Myslím, že jsme asi žádné strategie neměli. Přístup pana doktora a všech z kliniky byl úžasný, takže to nám opravdu hodně pomohlo a taky zkušenosti známých ze stejné kliniky.
Tibor: Žádnou strategii jsme neměli. Nejvíc nám pomohl přístup na klinice. Od začátku nám říkali, že jsme mladí a přišli jsme včas, tak není důvod, proč by to nemělo vyjít. Všemu napomáhal i fakt, že to je úplně jiné prostředí, než na který je člověk zvyklý z klasické nemocnice – fakt máte pocit, že jste našli porozumění, je tam rodinné prostředí, cítil jsem tam ve všech velkou oporu.
Jak jste zvládali sdílení svých zkušeností s blízkými?
Kristýna: Nejbližším kamarádům jsme to řekli hned a díky tomu, že jsme to řekli my, tak jsme se dozvěděli i o dalších lidech, kteří řeší podobné problémy. Rodině jsme řekli, že jsme podstoupili IVF, až jak jsem byla těhotná… chtěla jsem mít klid. Můj otec jako jediný prohlásil něco jako, že si děláme snad srandu, protože je z té generace, pro který děti ze zkumavky něco jako strašidla, no prostě o tom nic neví, tak se bojí… ale nemůžu říct, že bych byla nějak rozhozená z toho, že máme dítě ze zkumavky a nemám problém o tom mluvit.
Existuje něco, co byste chtěli, aby veřejnost ohledně IVF chápala lépe?
Kristýna: Možná by bylo fajn, kdyby IVF nebrala starší generace jako něco, o čem se nemluví a nemá o tom, čím jsme si prošli, nikdo vědět. Myslím, že je to normální a je v pohodě o tom mluvit. Někomu to může dodat odvahu jít na kliniku a zjistit, kde je problém.
Tibor: Jo, takový to tutlání před rodinou, jako že hlavně neříkejte, že je Matýsek ze zkumavky, to bych chtěl, aby se změnilo. Myslím, že není důvod, beru to jako pomoc medicíny, stejně jako u jiných zdravotních komplikací.
Co byste poradili jiným párům, kteří se nacházejí ve fázi rozhodování o IVF nebo kteří právě zahájili tento proces?
Kristýna: Nebojte se návštěvy kliniky. Hrozně se mi ulevilo, když jsme zjistili, kde je problém a jak ho řešit.
Tibor: Není to žádné stigma, a když to zhodnotím zpětně, tak není důvod návštěvu kliniky nějak odkládat.
Jak se cítíte nyní, když máte (už dvě) IVF za sebou? Jaký byl váš nejsilnější pocit?
Kristýna: Je to určitě štěstí a radost z toho, že se všechno povedlo, jak mělo, a na první pokus. A nejsilnější pocit byla asi láska a štěstí.
Tibor: Nejsilnější pocit? Asi štěstí, že máme zdravého syna.
Jsou tu nějaké momenty, na které rádi vzpomínáte a které pro vás byly zvláště významné?
Kristýna: Asi první ultrazvuk, kde jsme viděli, že se embryo uchytilo. A potom při druhém těhotenství, když nám pan doktor řekl, že je to skoro zázrak, že jsem byla na dvou transferech a jsem dvakrát těhotná.
Tibor: Pro mě jednoznačně první ultrazvuky.
Pokud se i vy potýkáte s otázkou početí a zvažujete možnost IVF, neváhejte kontaktovat odbornou kliniku a co nejdřív se vydejte na vstupní konzultaci. Na cestě k miminku je totiž skutečně důležité najít správnou podporu a nenechat se odradit předsudky či neinformovanými názory okolí. Jak říká Kristýna, je v pohodě o tom mluvit a pro někoho může vaše otevřenost být motivací a pomocí. Vaše pocity, obavy i radosti jsou naprosto oprávněné, a jak nám ukázali Kristýna s Tiborem, i cesta za rodičovstvím může být plná vzpomínek, které stojí za to si pamatovat.
