Báro, dnes jseš maminka třech dětí, ale cesta k nim nebyla úplně jednoduchá. Vzpomeneš si na dobu, kdy poprvé padlo slovo IVF?
Po prvním porodu vyšly najevo nějaké zdravotní komplikace a už tehdy mi bylo jasné, že cesta ke druhému dítěti bude těžká. Ze začátku jsem věřila, že bude stačit pouze IUI (intrauterinní inseminace). Podstoupila jsem celkem 6 pokusů, jednou z toho bylo dokonce biochemické těhotenství, ale bohužel dál jsme se neposunuli. Cyklus IVF jsme nakonec podstoupili po téměř třech letech snahy.
Jak jste se cítili, když jste si uvědomili, že je to možná vaše jediná cesta k tomu stát se rodiči?
Manžel z toho moc nadšený nebyl. Stále věřil, že se to povede přirozeně. Já bych v té době pro druhé dítě udělala i nemožné.
Než jsme začali interview, naznačila jsi, že celá cesta vás stála mnoho sil. Popíšeš čtenářům přesněji, jaké to pro tebe bylo?
Celý ten cyklus IVF je psychicky náročný. K rozhození nervů stačila první aplikace injekce. Dlouho jsem seděla s perem v ruce a odhodlávala se. Ve finále to nebyla žádná hrůza, ani to nebolelo, ale pud sebezáchovy prostě funguje. Pak samozřejmě strach, aby bylo co nejvíce vajíček v pořádku, aby nebyl po odběru OHSS a mohlo proběhnout vložení. A pak samozřejmě vyhlížení dvou čárek na testu.
Co ti nakonec pomohlo všechny ty výzvy zvládnout?
Pro nás byla obrovská výhoda to, že už jsme doma jedno dítě měli a veškerá energie byla věnována jemu. Člověk pak neměl moc času myslet na to, jestli bude vše v pořádku.
A co blízcí a rodina… podporovali vás? Nebo jsi našla podporu někde jinde?
Já jsem byla v diskuzní skupince žen, které podstupovaly IVF taky, takže veškeré rady, postřehy a obavy jsem sdílela hlavně tam. V mé širší rodině pár žen IVF podstoupilo, ale nikdy jsme o tom debatu nevedly. Bohužel u jiné části rodiny jsem se setkala s nepochopením a skoro až s výsměchem, takže jsme si své zkušenosti nechávali pro sebe.
Takže jsi o IVF už věděla dříve a tušila, do čeho jdeš?
Ano, o IVF jsem právě díky širší rodině věděla. Byla bych ráda, kdyby veřejnost přestala brát IVF jako něco nepřirozeného. Nejlépe, aby „přestali kopat" do bolavého. Člověk by řekl, že v dnešní době to tolerancí jen hýří, ale stále je dost těch, kteří dokáží pořádně psychicky ublížit.
Jak to vidíš nyní, když už to máš za sebou?
Nám nakonec IVF s ET ani KETY nedopadly, respektive jednou jsem těhotná byla, ale bohužel muselo dojít k přerušení (za to IVF nemohlo). Každopádně celé IVF za pokus rozhodně stojí, a kdyby se nám nakonec nepovedlo počít dítě přirozeně, zkusila bych IVF znovu. A těm, kteří jsou na počátku cesty, bych popřála spoustu pozitivních myšlenek, opravdu zaměstnat hlavu něčím jiným a hlavně neházet flintu do žita. Naše cesta ke druhému dítěti trvala víc než pět let, a i když byla opravdu trnitá, nelituji jediné injekce, kterou jsem do sebe dostala.
Nakonec se vám podařilo krátce po umělém přerušení otěhotnět přirozeně… kdyby ses ale vrátila ještě o pár měsíců před, co byl moment, který se ti vryl do paměti?
Mně se nejvíce vryl do paměti obrázek blastocysty, kterou mi vkládali do dělohy. Je úžasné něco takového vidět.
