Náš příběh
Jak ten čas letí… Už jsou to čtyři roky od léta, kdy padlo naše rozhodnutí. Zrovna v tomto ročním období. Dlouhé měsíce jsme mlčeli a nezmiňovali vyřčenou diagnózu, která v překladu znamenala, že v podstatě neexistuje šance, že kdy budeme mít vlastní dítě.
Spolu jsme od mých středoškolských let. Spolu jsme vyrůstali a vybudovali si vlastní svět. Užívali si, cestovali, dokončili vysokou, budovali materiálně i nemateriálně. Mezi námi bylo tolik lásky, kterou jsme chtěli předat i našemu společnému dítěti. Ale neúspěch následoval další neúspěch, až jsme toho s vyčerpáním a porážkou nechali.
Pracovala jsem v dětském domově a do práce vkládala celé své srdce; s pláčem jsem pak chodila domů do domu, kde možná nikdy nebudou děti. Všichni kolem nás se stali rodiči a šířili svou radost z rodičovství i na nás, ale přesto kdesi v hloubce duše tam, kam nikdo nevidí, třímal obrovský smutek a rostl…
Ani nevím, kde se v nás vzala síla opět promluvit, znovu otevřít nejbolestivější ránu…
Jeden e-mail a vzápětí zvoní telefon. Naplnil mě pocit naděje, radosti a sladkého očekávání prvních konzultací u lékaře. Vyrážíme na cestu z Bělehradu.
Přes Maďarsko a Rakousko přijíždíme do Čech, do města České Budějovice. Užíváme si cestu, pozdní léto, neskutečně krásnou krajinu a přírodu. Mluvíme s koordinátorkou Lili a doktorem Mayerem. Domlouváme se, kupujeme potřebné léky a určujeme termín další schůzky. Vše se děje tak rychle. Mezitím chodím do práce a sama sobě píchám injekce do břicha. Jistí si úspěchem, připraveni na neúspěch, šťastní, klidní…
Opět vyrážíme na cestu. Raný podzim, příroda hraje všemi barvami, opět si užíváme cesty, vozíme se, prohlížíme si města, plní pozitivní energie.
Ještě teď před sebou vidím doktora Mayera, jak ke mně přistupuje, zatímco jsem ještě omámená od anestezie po punkci vaječníků, a s velkým úsměvem mi na prstech ukazuje číslo šest! Šest mých vajíček! Jen ať přežijí, ať uspěje aspoň jedno embryo. Uspěly dvě a obě mi vrátí! Mezi námi dvěma radost a láska. Sdílíme svou radost s naším doktorem a s Lili, dostáváme tolik upřímné podpory, že jsme si skoro jistí úspěchem. Procházíme se po Českých Budějovicích, vyrážíme do Českého Krumlova. Užíváme si prohlídku památek, barvy Čech, jsme opojení, šťastní a znovu zamilovaní.
Potom jdeme na embryo-transfer a nakonec domů. Následuje čekání. 15 dní nejistoty, a pak HCG test. Poté číslo, které si pamatuji dodnes. Pak údery srdce malinkého miminka na ultrazvuku, můj vřískot radosti a slzy! Před třemi lety zrovna v tomto ročním období jsme dostali naše miminko! Musela jsem rodit císařským řezem, ale požadovala jsem, abych zůstala při vědomí, abych mohla přivítat svoje dítě na tomto světě. Dívala jsem se na něj udivená, okouzlená… Je to opravdu možné? Naše dítě. Překrásné, dokonalé, naše! Konečně!
Byl mu rok a půl, když jsme si opět promluvili o IVF. Tentokrát bez otevírání bolestivých ran. Oba si přejeme ještě aspoň jedno miminko. Oba si přejeme dát svému dítěti bratříčka nebo sestřičku. Jsme si vědomi, že znovu musíme jít od úplného začátku, protože nemáme ani jedno zamražené embryo.
Znovu kontaktujeme kliniku Pronatal Repro a ptáme se, jestli můžeme přijet. Můžeme. Opět stejná cesta, jedeme do Čech na týden, ale tentokrát s naším dvouletým synem. Bereme ho tam, kde to všechno začalo, kde on byl jen malé zrníčko a jen maminčin a tatínkův velký sen… I tentokrát jsme si ve třech užili Čechy. Jeli jsme do Prahy, pozorovali, procházeli se, obdivovali. To bylo před rokem touto dobou. Doktor Mayer, známá tvář vyzařující teplo a důvěru, byl opět s námi. Vracíme se s dvěma zrníčky v mém břiše. Opět jsem se rozplakala, když jsem slyšela to malé srdíčko na ultrazvuku. Moje miminko! Moje muka nejsou zbytečná, vlastně nejsou ani tak strašná!
Opět císařský řez, opět jsem při vědomí, opět slzy štěstí, když jsem spatřila své miminko! Díky vám máme dva přenádherné, dokonalé, své syny. Užíváme si, jak rostou. Starší syn je nerozdělitelný od mladšího. Když se na chvilku rozdělí, hned se ptá na svého mladšího bratříčka. Objímá ho, líbá, je jen jeho. Mluvíme o jejich vzniku, o krásných vzpomínkách, které jsme si vytvořili cestujíce do Českých Budějovic za jejich vznikem.
A hle, před čtyřmi lety byli jen velkým snem maminky a tatínka. Možná to není náhoda, že píši tento příběh právě v červenci…
Ještě jednou moc děkuji za vše!
S láskou dva chlapci s maminkou a tatínkem
